Ložnice by měla být místem, ve kterém jsou všichni její obyvatelé maximálně spokojeni. Proto je zásadní otázkou, co do ložnice nepatří. Respektive, kdo do ložnice nepatří. Řeč totiž nebude o nábytku, ale o tom, zda brát na noc do partnerské postele své potomky. Toto téma je často propíráno nejen rodiči, ale i odborníky. A názory se pochopitelně velice různí.
· Dřívější názor, že dítě má mít svůj oddělený prostor a přílišná pozornost by ho jen rozmazlovala, je dnes už naštěstí překonán.
– Alespoň v tom smyslu, že se má i dítě v kojeneckém věku nechat prostě křičet, protože ještě není čas krmení.
– V dítěti může tento způsob výchovy zbytečně vzbudit strach a různé fóbie.
Řešením je pověstná zlatá střední cesta. Podle některých odborníků řada malých dětí právě tím, že cítí jistotu svých velkých ochránců po celou noc, získává do budoucna potřebné sebevědomí. Zlatou střední cestou se míní především to, že dítě bude mít v prvních měsících postýlku v ložnici svých rodičů. Pokud ho budou trápit nějaké zdravotní nebo psychické obtíže, mohou rodiče okamžitě zareagovat přemístěním svého potomka k sobě.
Dítě se hlavně musí cítit bezpečně
V dalších měsících, kdy už dítě chápe, co mu chcete sdělit, by mělo být společné spaní opravdu jen výjimečné. Je dobré dítěti vysvětlit, že jeho postýlka je jen jeho obydlím a nikdo jiný nemá nárok mu tak vstupovat. Může si tam vzít své oblíbené hračky a bude tam vždy v bezpečí.
o Dalším ujištěním by mělo být, že jsou jeho rodiče stále nablízku a v případě potřeby mohou kdykoliv zakročit.
o Tato podmínka musí být ale v každém případě splněna.
U velice malých dětí je také třeba dbát zvýšenou měrou na bezpečnost. A to i přesto, že k zalehnutí miminka dochází opravdu jen výjimečně. Příroda totiž matce většinou dodá v okamžiku porodu nějaký šestý smysl, který od tohoto neštěstí ochrání.
