Vzpomeňte si na to, co jste chtěli vždycky dělat anebo čím jste chtěli být jako malé děti. Na co jste si hráli s ostatními dětmi v družině? Na učitele, na maminku, rádi jste vařili, byli jste generálem anebo vojákem? Dobrou sebereflexí je zabrousit do dětství a zavzpomínat, o čem jste snily už jako malé děti. Děti mají totiž ještě nevyvinutý smysl pro zodpovědnost, který jim rodiče neustále po celý život pak vštěpují.
Narozením dítěte k vám přichází andílek s čistou ničím nezatíženou duší. Tito andílci jednají jen podle svých reflexů, podle toho, co právě cítí. Mají hlad, je jim zima? Pak se rozpláčou, protože pláč k nim přivede někoho, kdo ho pochová, kdo mu dá najíst. Děti říkají, co si myslí. Nezabalují slova jako my dospělí. Většina dospělých, pokud se jim něco na druhém nelíbí nebo je to irituje, nedokáže říct přímo do očí druhému, co mu vadí. Děti s tím žádný problém nemají, jsou nezáludné, ale opravdové a upřímné. Dítě se bezelstně zeptá: „Mami, a proč ta paní nemá nohu?“ A nám je to trapné, protože si myslíme, že se to jmenované osoby dotkne, že je jí to nemilé, a tak děláme, jako že to není a slůvkem pšššt máme za to, že jsme udělali to nejlepší. Jenže ono to graduje.
V tramvaji naše pětiletá ratolest na celé kolo spustí: „Tady to ale smrdí! Maminko, to se asi někdo uprdnul, viď?“ A my bychom se opět nejraději propadli do země, aby nás nikdo neviděl. To je ale trapas! A zase potichoučku říkáme dcerušce – ticho, to se neříká.
Děti jsou prostě boží bytosti. Ničím nezatížené, upřímné a bezelstné. Také jste takoví byli, jen si vzpomeňte a pokuste se zabrousit do svých pocitů, které jste měly jako děti a inspirujte se jimi. Možná budete překvapeni, jak vám pocity, které najednou vystoupí na povrch, mohou pomoci a navést vás na cestu, kterou jste si jako malí vysnili, ale jako dospělí zapomněli.
